10. května 2010 v 20:45
Chybíš mi... (by Dominik Dom Zaoral)
Odjelas mi nevím kam,
tak Ti píšu básničku,
Tvou přítomnost postrádám,
i když jsi pryč chviličku.
Chybí mi Tvá ústa, oči,
chybí mi Tvůj něžný hlas,
hlava se mi z toho točí,
chci Tě, chci Tě vidět zas.
Tento pocit je mi cizí,
nevím sám co má to být,
když jsme spolu, strasti zmizí,
když jsme spolu, chci jen snít.
Bez Tebe se ztrácím v mlhách,
bloudím slepě, nevím kam,
tak jako strom v pouštních dunách,
pomalinku usychám.
Chvíle s Tebou, tolik vzácné,
vytváří nejhezčí den,
Ty jsi jak mé slunce jasné,
důvod k bytí, tajný sen.
Sen, který už při vzpomínce
u srdce mě zahřeje,
ten, který do mého srdce
vnese špetku nadějě.
Modlím se, ať tento sen
nepřestává se mi zdát,
venku však už končí den
a já nevím, co dál psát.
Tímto končím básničku,
co vznikla v mém srdíčku,
teď pomalu ulehám,
a co příjde nevím sám.